5 signálů, že ve vztahu potlačuješ svoje potřeby

(a možná si toho ani nevšímáš)

„Mně je to jedno. Vyber ty.“
„Ne, fakt mi to nevadí.“
„Já nic nepotřebuju, hlavně když jsi spokojený.“

Poznáváš se?
Možná jsi jen pohodová ženská, která nedělá zbytečné drama. A možná jsi se postupně naučila být tak moc pohodová, až ses ze svého vlastního vztahu tak trochu vytratila. Protože mezi kompromisem a potlačováním vlastních potřeb je jeden zásadní rozdíl.

Při kompromisu se počítá s vámi oběma. Když svoje potřeby dlouhodobě potlačuješ, počítá se hlavně s tím druhým. A někdy je to tak nenápadné, že si toho všimneš až ve chvíli, kdy jsi unavená, podrážděná a vlastně ani nevíš proč.

Pojďme se podívat na pět signálů, které ti mohou napovědět, že ve vztahu dáváš sama sebe až na poslední místo.

1. Říkáš „to je v pohodě“, i když to v pohodě není

On zruší společný večer. Ty ses těšila. Možná sis kvůli tomu přeorganizovala celý den. Ale když ti napíše, že to dneska nedá, odpovíš:
„Jasně, v pohodě.“

A přidáš smajlíka. Protože bez smajlíka by to mohlo vypadat, že ti to vadí. A ono ti to vadí.
Samozřejmě že každý může někdy změnit plány. Problém není jedna zrušená schůzka.
Problém nastává, když si opakovaně nedovolíš říct, že tě něco mrzí, protože nechceš být náročná, nepříjemná nebo ta, která pořád něco řeší.

Zkus si položit otázku: Říkám, že mi to nevadí, protože mi to skutečně nevadí? Nebo protože se bojím jeho reakce?

2. Jeho nálada rozhoduje o tom, jak se budeš cítit ty

Přijde domů naštvaný. A ty okamžitě zapínáš svůj vnitřní radar.
Mám se ho zeptat, co se stalo? Radši ho nechat být? Můžu mu říct, že mě dnes něco trápilo, nebo to zase není vhodná chvíle?
Najednou neřešíš svůj den. Řešíš, jak zařídit, aby byl on v pohodě.

Všímat si partnerovy nálady je normální. Ve zdravém vztahu se o sebe zajímáme, ale pokud dlouhodobě přizpůsobuješ svoje chování tomu, aby partner nebyl nespokojený, můžeš postupně ztrácet prostor pro vlastní emoce.
Jeho špatný den nemusí automaticky znamenat, že tvoje potřeby dnes neexistují.

3. Omlouváš jeho chování častěji, než mluvíš o tom, jak se cítíš

„On toho má teď hodně.“
„On prostě neumí mluvit o emocích.“
„On to tak nemyslel.“

Možná máš pravdu. Možná je opravdu unavený, vystresovaný nebo má za sebou těžké období. Jenže všimla sis, jak rychle dokážeš vysvětlit jeho chování, zatímco svoje vlastní zklamání odsuneš stranou?

Porozumění druhému je krásná vlastnost. Ale pochopit, proč se někdo nějak chová, ještě neznamená, že ti to musí vyhovovat.

Můžeš rozumět jeho důvodům a zároveň chtít něco jinak.

4. Máš výčitky, když chceš něco pro sebe

Chceš strávit sobotu s kamarádkou. Nebo si dopřát večer sama. Nebo prostě nechceš mít sex, protože nemáš náladu. A místo obyčejného rozhodnutí přichází vnitřní soudní proces.

Nebude mu to vadit? Nebude zklamaný? Neměla bych se raději přizpůsobit?

Samozřejmě že ve vztahu bereme ohled na druhého. Ale pokud máš pocit, že každou vlastní potřebu musíš nejdřív obhájit, možná ses naučila vnímat svoje přání jako něco, co ostatní obtěžuje.
Tvoje potřeby nejsou automaticky méně důležité jen proto, že se liší od jeho.

5. Už ani pořádně nevíš, co vlastně chceš

„Kam chceš jít?“
„Mně je to jedno.“
„Co by sis přála?“
„Já nevím.“

A možná opravdu nevíš. Když se totiž dlouho rozhoduješ hlavně podle toho, co vyhovuje ostatním, může být překvapivě těžké odpovědět na jednoduchou otázku:
Co by udělalo radost mně?

Nejde jen o výběr restaurace nebo filmu. Někdy se to týká důležitějších věcí. Kolik času chceš trávit společně. Jak potřebuješ komunikovat. Co ti ve vztahu chybí. Co už nechceš dál přehlížet.
A právě tady stojí za to začít znovu poslouchat sama sebe.

Znamená to, že máš špatný vztah? Vůbec ne nutně.
Někdy si podobné návyky přinášíme z předchozích zkušeností. Někdy vzniknou postupně. A někdy si partner ani neuvědomuje, že se mu přizpůsobujeme víc, než nám vyhovuje.

Důležité je, jestli ve vztahu existuje prostor o tom mluvit a společně něco měnit.

Nemusíš ze dne na den přestat dělat kompromisy, začít prosazovat každé svoje přání nebo partnerovi oznámit, že odteď bude všechno podle tebe.
To by nebyla rovnováha. Jen bychom vyměnily jednu krajnost za druhou.

Začít můžeš mnohem jednodušeji: přestat automaticky říkat ano ve chvílích, kdy uvnitř cítíš ne. A možná zjistíš, že nejtěžší není svoje potřeby pojmenovat. Nejtěžší je dovolit si je mít.

A jak s tím začít v praxi?

Možná ses v některém z těchto bodů poznala a teď přemýšlíš:

„Dobře, Lindo. Ale jak mám začít říkat, co chci, když jsem celý život zvyklá ustupovat?“

Právě tomu se věnuji v navazujícím článku na HeroHero.

Ukážu ti: